Barevné chodníky; Žižkov, Praha 2005

Projekt chodníky mám rád. V Praze chodíme po rozřezaném asfaltu, který se za léta podzemních oprav proměnil v abstraktní kresby. Je to tak ošlkivé, až je to krásné. Já tomu jen trochu pomohl. Tak jako dítě vybarvuje pastelkou omalovánky, já chodil jeden čas po Praze a vybarvoval jsem asfaltové záplaty. Tohle je nejstrmější ulice v Praze a má krásný název: U Rajské zahrady. Chodník je tu opravdu speciální umělecké dílo. Když jsem byl zhruba v půlce vybarvování, přijela policie. Aby to nebylo málo, tak hned čtyři auta. Začali jsme se dohadovat, co to vlastně je a jestli je to vůbec zakázané. Když to viděl jeden chlapík, který šel s rodinou kolem, začal se mě zastávat a vznikla celkem legrační pouliční diskuze. Poslouchejte, co mi mezi řečí pošeptal do ucha! Je to asi deset let zpátky. Na polích se objevovaly tajemné kruhy. V médiích se řešilo, jestli je to ufo nebo to dokáže udělat vítr. Byla to nevyřešená záhada, která byla postupem času zapomenuta. A to dělal tenhle pán s partou. Já ho potkal právě tady! Ty moje chodníky byly chvíli taky záhada a řešilo se, co to je a kdo to vlastně dělá. Ale tak dokonalou záhadu, aby někdo koketoval s myšlenkou, jestli to nemůže být ufo jsem udělat nedokázal. Jestli jste si o těch kruzích lehlého obilí, mysleli, že je to přírodní úkaz nebo ufo, jste naivní děti. Někdo si z vás vystřelil a já vím kdo. A jak to dopadlo s těma policajtama? Zapsali si mě, odjeli a já pak na úřadě podal vysvětlení a jako odpověď jsem dostal úsměv. Nevím jestli chápavý nebo nechápavý, ale to je jedno. Žádnou pokutu jsem neplatil a od té doby jsem nosil reflexní oranžovou vestu a už žádný problém neměl.